v roce 2010 si jej však zavolal jeho biskup, mons. Yves Bouvineau, který byl informován anonymním dopisem. „Nejsem zednář, jsou to pomluvy,“ odpověděl zprvu na otázku svého biskupa. O rok později však jeho lóže vydala leták propagující konferenci, na níž – jak tam stálo - měl otec Vésin vystoupit „jakožto zednář“. Byl tedy znovu dotázán svým biskupem a tentokrát se přiznal. Byla mu poskytnuta doba na rozmyšlenou, aby se mohl rozhodnout, zda chce být v lóži anebo v církvi, a biskup vše oznámil v Římě na Kongregaci pro nauku víry. Letos v březnu, poté co farář Vésin ze zednářské lóže odmítl vystoupit, Kongregace oznámila jeho suspenzi.

zmíněný biskup sám všechno vysvětlil věřícím, kteří se zdráhali vzdát se svého oblíbeného faráře, a vydal nótu nazvanou „Křesťan a zednář: důvody neslučitelnosti“. Jde o vynikající dokument, který ukazuje, že postoj církve k zednářským lóžím se stále řídí „Prohlášením o zednářství“ vydaném 26. listopadu 1983 Kongregací pro nauku víry. Podepsal jej tehdejší kardinál Ratzinger a výslovně schválil papež Jan Pavel II. Jde tedy o papežské magisterium. Toto třicet let staré prohlášení tvrdí, že „negativní soud církve o zednářských sdruženích zůstává nezměněn, protože jejich principy byly vždycky považovány za neslučitelné s naukou církve, a proto je vstup do nich zakázán. Věřící, kteří patří k zednářským sdružením, jsou ve stavu těžkého hříchu a nemohou přistupovat ke svatému přijímání“.

Dokument francouzského biskupa z Annecy vysvětluje, že zákaz členství v zednářské lóži jakékoli obedience pro katolíky a tím spíše pro kněze plyne z faktu, že „samotným základem zednářství je relativismus. Ten je jádrem neslučitelnosti vzhledem k důsledkům, jaké má na obsah víry i na samotný úkon víry, na mravnost jednání a na příslušnost k církvi, Kristovu tělu. Zednáři popírají možnost objektivního poznání pravdy. Po zednáři je žádáno, aby byl svobodným člověkem, který neuznává žádnou podřízenost dogmatu, což v sobě zahrnuje zásadní odmítnutí každého věroučného postoje církve, která »stojí na dogmatickém základě«.

A na konec ještě dramatická vzpomínka na to, jak se zednářská solidarita může změnit na nelítostnou past pro odpadlíky: od šikanování, které donutilo jak Cailleta, tak jeho družku, s níž se oženil, aby opustili svá pracoviště a ztratili jakoukoli možnost vrátit se zpět do zdravotnictví, až po vyhrožování smrtí jeho bývalými ?bratry?. Tento rámec, vysvětluje autor v rozhovoru pro jednu katolickou rozhlasovou stanici, vede nevyhnutelně k otázce, která zní: ?Pokud byla uzákoněna odluka církve od státu ve Francii již roku 1905, kdy bude konečně uzákoněna odluka zednářských lóží od státu?? Otázka vskutku zajímavá. Nejen pro Francii.