Fórum pre katolíkov - Prijímanie na ruku nie je ani len biblické

Vitajte na fóre.

	Meno:

	Heslo:

Ostať prihlásený

Registrovať sa
Zabudli ste heslo?

Zvoľte si vzhľad:

Všetky fóra

Tradiční a ich pohľady

Ostatné témy

Prijímanie na ruku nie je ani len biblické

V tomto fóre môžu všetci užívatelia otvárať NOVÉ témy
V tomto fóre môžu všetci užívatelia odpovedať na témy

Verzia pre tlač

Peterxxx

Stav: offline

Odoslaný - 19 september 2011 : 22:23:27

Často sa tvrdí, že príjmanie na ruku je vraj biblické, že tak vraj určite museli píjmať od Krista aj apoštoli... atď. atď.... To je ale velký porotestantský omyl vychádzajúci z neznalosti vtedajšej kultúry. Tvrdia, že príjmanie do úst vzniklo až v stredoveku - všetko samé klamstvá... Je to na dlhšie, ale každému katolíkovi sa to oplatí celé prečítať:

Dějiny praxe přijímání na ruku

Údajné dějiny praxe přijímání na ruku jsou obvykle ohajovány následovně: Počínajíc poslední večeří, jakož i v apoštolských dobách bylo svaté přijímání podáváno údajne na ruku. To samé se týká také éry mučedníků a zlatého věku Otců, stejně tak i liturgie po Konstantinově míru. Přijímání bylo věřícím podáváno na ruku stejně, jak se tomu děje dnes (na "otevřených" a "modernějších" územích Církve). Tato praxe byla běžná minimálně až do X. století. Stanovila tudíž normu po více než polovinu času trvání Církve.

Uvádí se, že nádherný příklad můžeme najít v textu sv. Cyrila Jeruzalémského (313-386), v němž věřícím radí, aby "ze svých rukou učinili trůn pro příchod Krále (ve sv. přijímání)". Sv. Cyril také nabádá k velké péči o každou částečku Těla Páně, jež by mohla ulpět na rukou věřících, a píše, že jestliže bychom nenechali upadnout na zem zrníčko zlata, čím spíše jsme povinni projevovat mnohem větší starost o Kristovo Tělo.

Podle rozšířeného výkladu došlo ke změně přijímání v rámci prvních doktrinálních "úletů" období středověku. Údajně se jednalo o přemrštěnou bázeň Boží a následné zdůrazňování významu hříchu, soudu a trestu a akcentování Kristova Božství, s čímž souviselo negování, nebo přinejmenším zlehčování, jeho člověčenství. Dále se tvrdí, že tehdy byl kladen příliš velký důraz na roli kněze při svaté liturgii a tím došlo ke ztrátě pocitu společenství, jímž je Církev.

Podle uvedeného vysvětlení se z důvodů nepřiměřeného zdůrazňování úcty k eucharistickému Kristu a příliš rigoristickému přístupu v morálních otázkách stávalo přijímání stále méně častým. Soudilo se, že vystačí pouhé patření na svatou Hostii během pozdvihování.

V takové atmosféře a za takových okolností začala být praxe přijímání na ruku údajně omezována. Vyvinul se (nebo spíš byl vnucen) zvyk vkládání knězem konsekrované Hostie přímo věřícím do úst.

Závěr je tedy jasný: měli bychom onen zvyk, jehož kořeny sahají doby temna, vymýtit. Měli bychom zabránit nebo přinejmenším zrazovat od praxe, která věřícím nedovoluje "vzít a jíst", a vrátit se k prvotnímu zvyku Otců a apoštolů, tedy k přijímání na ruku.

Zní to velmi přesvědčivě - nemá to však nic společného se skutečností.

Svatý tridentský koncil prohlásil, že obyčej, dle kterého kněz celebrující Mši podává sám sobě (vlastníma rukama) přijímání a světským věřícím je přijímání podáváno knězem, pochází z apoštolské tradice.

Podrobný rozbor dostupných svědectví z dějin Církve a spisů Otců nepodporuje tezi, že přijímání na ruku bylo všeobecnou praxí, která byla postupně vytlačena a nahrazena přijímáním podávaným do úst.

Nelítostná řeč faktů
Papež sv. Lev Veliký (440-461) je již v pátém století raným svědkem tradiční praxe. Ve svých komentářích k šesté kapitole evangelia podle sv. Jana píše o přijímání do úst jako o tehdy vládnoucím zvyku: "Přijímá se do úst to, co se uznává vírou." Papež o tom nehovoří, jako kdyby zaváděl nějakou novinku, nýbrž jako by to byl ode dávna přijatý zvyk.

Přibližně o 150 let později, ale stále tři století před tím, kdy tato praxe měla být údajně zavedena, je jejím dalším svědkem papež sv. Řehoř Veliký (590-604). Ve svých dialozích (Řím 3, kap. 3) líčí, jak papež Agapit udělal zázrak během Mše po té, co vložil Tělo Páně do úst věřícího. Rovněž Jan Diakon zmiňuje způsob podávání přijímání tímto papežem. Tato svědectví pocházejí z V. a VI. století - jak lze tedy tvrdit, že přijímání na ruku bylo "oficiální praxí až od X. století"? Jak lze tvrdit, že přijímání do úst je středověkým vynálezem?

Netvrdíme, že věřící nemohli přijímat z vlastních rukou za žádných okolností. Ovšem za jakých podmínek to bylo možné? Zdá se, že od samého počátku bylo normální praxí vkládání knězem sv. Hostie do úst věřících. Avšak v dobách pronásledování, kdy kněz nebyl snadno dosažitelný a věřící si brali Nejsvětejší Svátost do svých domovů, podávali si přijímání sami sobě vlastníma rukama. Jinými slovy, aby nebyli zcela bez chleba života, mohli jej obdržet ze svých vlastních rukou - kdyby tak nečinili, přišli by o nezbytný duchovní pokrm. To samé se týkalo také řeholníků žijících na poušti, kde neměli přístup k službám kněze a zároveň nechtěli porušit praxi každodenního svatého přijímání.

Shrnuto podtrženo - ve shodě s přijatým zvykem bylo možné dotýkat se Hostie jen tehdy, pokud by byl dotyčný případě připraven o svátost. Ale pokud byl kněz dosažitelný, přijímání podáváno na ruku nebylo.

Sv. Bazil (330-379) jasně hovoří, že přijímání na ruku je možné pouze v dobách pronásledování, nebo v případě mnichů žijících na poušti, pokud není kněz ani jáhen, který by podával: "Pokud je někdo v době pronásledování nucen z důvodu nepřítomnosti kněze či jáhna vzít přijímání vlastní rukou, není to hříchem" (list 93).

Z textu vyplývá, že přijímání vlastní rukou by bylo za jiných okolností, kromě pronásledování, těžkým proviněním. Světec se odvolává na příklad eremitů, kteří přechovávali Nejsvětější Svátost v místě svého pobytu a během nepřítomnosti kněze nebo jáhna si sami podávali přijímání.

Leclerq v článku o svatém přijímání v Slovníku křesťanské archeologie uvádí, že Konstantinův dekret vedl k zániku praxe podávání přijímání na ruku. Tím se potvrzují slova sv. Bazila, že to bylo pronásledování, co vyvolalo dilema: přijímat na ruku nebo nepřijímat vůbec.

Když pronásledování ustala, pravděpodobně se onen zvyk sem tam ještě někde udržel, byl však chápán jako nadužití, které bylo nutno vykořenit, neboť bylo považováno za odporující zvyku pocházejícímu od apoštolů.

Proto synoda v Rouen, svolaná v roce 650, prohlásila: "Nepokládejte Eucharistii do rukou žádného světského muže či ženy, nýbrž jen do jejich úst".

Synoda v Konstantinopoli, známá jako in trullo (nepočítá se mezi všeobecné koncily konané v tomto městě), zakázala věřícím podávat sobě samým přijímání (k čemuž dochází, když se svaté způsoby kladou na ruce věřících). Vyhlásila trest exkomunikace po dobu jednoho týdne pro ty, kteří by tak učinili v přítomnosti biskupa, kněze nebo jáhna.

Co píše sv. Cyril?
Propagátoři přijímání na ruku obyčejně věnují málo pozornosti faktům, které jsme výše uvedli. Neustále se však dovolávají textu připisovaného sv. Cyrilovi Jeruzalémskému, který žil v V. století - tedy ve stejné době jako sv. Bazil.

Dr. Henri Leclerq uvádí následující: "Sv. Cyril věřícím doporučoval, aby přistupujíce k přijímání drželi (pravou) ruku vztaženou se spojenými prsty, podepřenou o levou ruku a s lehce zahnutou dlaní; ve chvíli, kdy bylo Kristovo Tělo pokládáno do jeho dlaně, odpovídal přijímající: Amen".

Text však obsahuje ještě něco. Dále přikazuje: "Posvěť opatrně oči své dotýkajíc se jich svatým Tělem. (…) A když jsi již požil Tělo Kristovo, přistup ke kalichu Krve. (…) Dokud jsou tvé rty ještě vlhké, dotkni se jich rukama a posvěť jimi oči, čelo a jiné smysly". Toto dost podivné (či dokonce pověrečné) doporučení způsobilo, že odborníci zpochybnili pravost celého textu. Někteří se domnívali, že zde máme dočinění s pozdější vsuvkou nebo že skutečným autorem je světcův nástupce (Jan II). Opravdu je možné, že tento text je ve skutečnosti dílem patriarchy Jana, který se stal nástupcem sv. Cyrila na biskupském stolci v Jeruzalémě. Jeho osobnost se však vyznačovala podezřelou ortodoxií, což víme z korespondence sv. Epifana, sv . Jeronýma a od sv. Augustina.

Ve prospěch přijímání na ruku je tedy citován text s pochybným původem a kontroverzním obsahem. Na druhou stranu máme věrohodné svědky, včetně dvou velkých papežů, že podávání konsekrované Hostie do úst věřících bylo již přinejmenším v V. století všeobecným zvykem, což můžeme s naprostou jistotou dokázat.

Klerikalismus?
Není to však projev klerikalismu, dovolovat knězi dotýkat se sv. Hostie a zakazovat to věřícím? V žádném případě. Nesmíme zapomínat, že kněžím je dovoleno dotýkat se Nejsvětější Svátosti jen ve vymezených případech. Nikdo kromě toho, kdo slouží Mši, dokonce ani jiný přítomný kněz, nemůže přijímat z vlastních rukou. Tak také ve shodě s tradiční liturgickou praxí římského ritu jestliže se kněz účastnil Mše (nesloužil ji) a chtěl přijímat svatou způsobu, nečinil tak vlastníma rukama: dostal ji do úst od jiného kněze. To samé se vztahovalo i na biskupa a dokonce i na samotného papeže.

Když papež sv. Pius X. ležel v srpnu roku 1914 na smrtelné posteli a přinášeli mu svaté přijímání jako viatikum, nepřijímal (a ani to nebylo dovoleno) do ruky: přijímal do úst - v souladu s právem a praxí katolické Církve.

To potvrzuje obecné pravidlo: dotýkat se sv. Hostie je dovoleno pouze v nutných případech. Pochopitelně někdo musí rozdávat chléb života. Není však nutné dělat z každého muže, ženy či dítěte sobě vlastního eucharistického rozdělovatele a tím zvětšovat míru rizika a nebezpečí, že částečky Hostie spadnou a ztratí se. Dokonce ani ti, jejichž ruce byly zvláště posvěcené pro dotýkání Nejsvětější Eucharistie, tedy kněží, by tak neměli zbytečně činit.

Námitky proti přijímání na ruku
Původ praxe. Počátky dnešní praxe přijímání na ruku v západní Církvi můžeme najít v protestantské revoluci, zvané reformace. Někteří namítnou, že se jednalo o vzkříšení všeobecné a úctyhodné praxe prvních křesťanských staletí. Tomuto argumentu se budeme za chvíli věnovat. I kdyby v katolické Církvi opravdu někdy existoval takovýto zvyk, jeho opětovné zavádění v XVI. století bylo již na hranici ortodoxie, jednalo se o projev odmítání nauky o přepodstatnění, kterou hlásal Kristus a jeho Církev, a negaci katolického kněžství. Bylo to liturgické vyústění předcházející hereze.

Je známo, že se přijímání na ruku začalo rozmáhat na počátku 60. let 20. století v jistých holandských katolických kruzích. Zrodilo se tedy jako následování protestantské praxe, nebo přinejmenším jako "falešný archeologismus", zbožštění (domnělé) praxe prvotní Církve. S tím souvisí přehlížení (či dokonce popírání) pravdy a zásady rozvoje katolické eucharistické nauky od méně do více precizní formy - tedy odmítnutí toho, co nám bylo předáno v procesu organického rozvoje liturgie. Byl to akt zarážející neposlušnosti vůči církevním zákonům a duchovní moci. Tato praxe nepocházela ani od nejvyšší církevní autority, která ji odmítala, ani od věřících laiků (věrných nauce o přepodstatnění), kteří se o to nikdy neprosili. Jejími propagátory byly různé skupinky uvnitř Církve, zejména liturgický establishment. Je to akční schéma typické pro revoluci.

Když nadešel čas pro vytváření nátlaku ve prospěch této praxe v Severní Americe, nebyly použité prostředky vždy poctivé. Lidé byli uvádění v omyl a - nejmírněji řečeno - dezinformováni. Pomlčíme o detailech, ale má-li někdo zájem seznámit se s podrobnostmi, není těžké najít bohatou dokumentaci. Shrnuto: dnešní praxe přijímání na ruku se zrodila z hereze a neposlušnosti. Nebo snad mohly být tyto změny inspirovány Duchem Svatým? Jsou závažné indicie, domnívat se, že se v tomto případě jednalo o zcela jiného ducha.

Částečky. Když přemýšlíme o praxi přijímání na ruku věřících, ihned nám na mysli vytane jedno dogma Církve: eucharistická přítomnost Krista začíná ve chvíli konsekrace a trvá tak dlouho, dokud existují eucharistické způsoby. Spasitel je zcela a v plnosti přítomen v každé způsobě a v každé její části takovým způsobem, že lámání chleba nedělí Krista (viz Tridentský koncil, DS 1641).

Římský katechismus to vysvětluje následujícím způsobem: Kristus, celý a v plnosti, je obsažen nejen pod každou způsobou, ale rovněž v nejdrobnější částečce každé způsoby. "Každá - píše sv. Augustin - v sobě obsahuje Krista a On je celý přítomen v každé částečce. Není umenšen tím, že je dáván mnohým, nýbrž se celý a v plnosti dává každému. (…) Tělo našeho Pána je celé a v plnosti obsaženo pod nejmenší částečkou chleba."

Těmto částečkám by měla být projevována nejvyšší úcta, čest a ohledy. Proč tedy zbytečně zvětšujeme počet osob, které se Hostie dotýkají, z nichž někteří jsou méně zruční, hůř vidí nebo nepřemýšlí o tom, co dělají, nerozumí tomu etc. - a tím mohou způsobit, že částečky Hostie zůstanou na jejich rukou, vetřou se do oblečení či spadnou do lavice? Již samotná starost o částečky Hostie by měla stačit k odmítnutí praxe svatého přijímání na ruku.

Kdo prosazuje přijímání na ruku? Představitelé liturgického establishmentu (a jejich příznivci), kteří prosazují přijímání na ruku, jsou ve skutečnosti stejnými lidmi, kteří různými způsoby dávají najevo svůj odpor ke kultu Spasitele v Nejsvětější Eucharistii, zvláště k odvěčné adoraci.

Jak se zdá, moderní liturgici nekladou zvlášť velkou váhu na povinnost zdůrazňovat osobní, fyzickou, přítomnost Krista, našeho Boha, ve svatém přijímání. Ve skutečnosti dělají pravý opak. "Musíme se zaměřit na společenství" - říkají.

Můžeme říci, že deformátoři (známí i neznámí) tradiční mešní nauky a praxe jsou vinni, podle slov G.K.Chestertona, "průměrným modlářstvím, které spočívá v zapomenutí podstatných věcí". Zdá se, že tato slova pasují na postavy propagátorů přijímání na ruku, kteří cítí nechuť k tradičnímu přijímání a také od něj zrazují. Proč?

"Přijímání na ruku" je v podstatě nepřesný pojem. Umístění svaté Hostie na něčí dlaň není udělení přijímání. Svaté přijímání spočívá v požití chleba života. Ve skutečnosti zde máme do činění se situací, kdy každá osoba, která obdrží do ruky Hostii, si sama sobě uděluje přijímání. Každý se stává svým vlastním rozdělovatelem Eucharistie (mimořádný přestává být mimořádným). Takto se služba kněží (či jáhnů), nebo dokonce světských rozdělovatelů stává nepatrnou, či dokonce mizí.

Praxe přijímání do ruky má v sobě cosi lehkovážného. Co jíme vlastníma rukama? Jsou to v naší kultuře obyčejná jídla, kterým se nevěnuje příliš pozornosti. Rukama jíme popcorn, a přitom čučíme na obrazovku nebo promítací plátno. Na večírcích za konverzace pojídáme chlebíčky. Zejména v případě dětí (ale nejenom) může dojít k asociaci Nejsvětější Eucharistie s obyčejným pokrmem, což se nezdá být příliš moudré.

Ovoce. Musíme být k sobě naprosto upřímní. Opravdu tato praxe prohloubila a utvrdila naši víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii? Přinesla snad větší plody modlitby, lásky a bratrského milosrdenství? Jsme více naplněni Boží bázní, když bereme Tělo Páně do svých rukou?

Spíše se zdá, že tento zvyk vydatně přispěl k úpadku víry v přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti. Někteří snad slyšeli o výsledcích průzkumu Gallupova ústavu, že 70% katolíků v USA nevěří v reálnou přítomnost Spasitele v Eucharistii. A na odmítnutí tohoto základního dogmatu Církve se vztahuje exkomunikace ipso facto.

Všeobecný zvyk?
Jako důkaz, že přijímání na ruku bylo kdysi "všeobecným zvykem", se obyčejně cituje zmiňovaný text sv. Cyrila Jeruzalémského. Víme už, že autenticita tohoto textu je pochybná. Ve skutečnosti je mnohem pravděpodobnější, že jeho autorem je nestoriánský biskup. Máme však k dispozici verifikované texty sv. Lva Velikého, sv. Bazila a mnoha dalších, tvrdících pravý opak.

Říká se také, že apoštolé během poslední večeře určitě obdrželi svaté přijímání na ruku. - Ovšem to je pouze dohad. Nesmíme zapomenout na tradiční obyčej rozšířený na Blízkém Východě, související s právem pohostinnosti, který byl praktikován již za dob Pána Ježíše a který je stále dodržován: do úst hosta je vkládán symbolický kousek jídla. Samo Písmo svaté to dokazuje - Spasitel namočil kousek chleba ve víně a podal jej Jidášovi. Umístil ho snad do jeho dlaně? To je dost nepravděpodobné - spíše připusťme, že se Pán Ježíš zachoval dle již zmíněného zvyku.

Tvrdí se, že si apoštolé během poslední večeře sami sobě udělovali přijímání, přičemž se vychází z dnešního způsobu konzumace jídla. Kulturní svědectví z apoštolských dob však ukazují na něco jiného. Proč nepřipustit, že Pán Ježíš i apoštolé postupovali dle tehdejší kultury, a ne naší - o 2000 let pozdější? Existuje tedy indicie, že Spasitel udělil první svaté přijímání apoštolům přímo do úst, ale není ani stopy po důkazech pro tvrzení, že si přijímání udělil sami sobě. To také potvrzují vidění blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové.

Důkazy z Písma svatého
Ve svatém přijímání přijímáme Slovo, které se stalo tělem. Ezechiel obdržel slovo Boží zázračným způsobem, a přesto méně dokonalým než my: "Ty tedy, synu člověkův, slyš co ti pravím, a nebuď zpurný jako toto plémě zpurné jest; otevři ústa a jez, co ti dám." I pohleděl jsem, a aj, ruka vztažená ke mně, a v ní svinutá kniha. (...) Tu mi řekl: "Synu člověkův, čehokoli se ti dostane, jez; sněz tuto knihu a jda mluv k synům Israelovým!" Když jsem otevřel ústa, dal mi snísti knihu tu a řekl mi: "Synu člověkův, břicho tvé ať jí, a střeva tvá ať se naplní touto knihou, kterou já dávám tobě!" I snědl jsem ji a zesládla mi v ústech jako med (Ez 2,8-9; 3,1-3).

Nebylo napsáno, že prorok vztáhnul svou ruku, ale že otevřel svá ústa. A není to navýsost správné - když Písmo svaté na jiném místě říká, že máme slovo přijímat jako malé děti, a to chléb nauky, jakož i chléb, který sestoupil z nebe?

Na jiném místě v žalmu s jasným prorockým vztahem k Eucharistii, který se modlíme na svátek Božího Těla, Bůh praví: Neboť já jsem Hospodin, Bůh tvůj, jenž jsem vyvedl tě z Egypta; rozevři ústa svá a já je naplním. (...) Krmil je nejlepší pšenicí a medem ze skály je sytil (Žalm 80). "Já je naplním", a ne "naplňte je sami". Není to samo o sobě důkazem, přesto nám text ukazuje správný směr.

Závěr
Sv. Tomáš Akvinský nám připomíná, že s ohledem na čest náležitou Bohu, pouze to, co je mu zvláštním způsobem zasvěceno, by se mělo dotýkat Nejsvětější Svátosti. Skrze křest je křesťan zasvěcen Bohu, a to jej činí schopným přijímat Spasitele ve svatém přijímání. Neopravňuje ho ale to rozdávat svatou Hostii sobě samému nebo dalším, ani, s výjimkou případů nutnosti, se jí dotýkat.

Jediní, kdo vždy přistupoval k přijímání ve stoje a se vztaženou rukou, byli od samého počátku ariáni, kteří zarputile popírali Kristovo Božství a v Eucharistii neviděli nic jiného, než pouhý symbol "jednoty", kterého se mohou dotýkat a rozdávat jej dál.

(P. Paul McDonald, Překlad Martin R. Čejka)

Krajina:

Slovakia ~ Počet príspevkov: 64 ~ Člen od: 19 september 2011 ~ Posledná návšteva: 15 august 2012